Foto: Magnific

Když NASA v roce 1977 vypouštěla sondy Voyager 1 a Voyager 2, nikdo nepočítal s tím, že budou fungovat ještě téměř o půl století později. Dnes jsou obě sondy nejvzdálenějšími lidskými objekty ve vesmíru a stále komunikují se Zemí. Zároveň ale odhalují problém, který moderní technologie řeší čím dál častěji. Kritické systémy někdy přežijí své tvůrce.

V posledních týdnech se znovu rozšířila informace, že NASA udržuje Voyagery pomocí programovacího jazyka, kterému už téměř nikdo nerozumí, a že poslední inženýři schopní systém opravovat mají přes osmdesát let. Skutečnost je složitější, ale základ příběhu je pravdivý.

Palubní systémy Voyagerů totiž neběží na běžném softwaru, jak si lidé často představují. Sondy používají vlastní počítače General Electric navržené na začátku 70. let a jejich software je psaný v assembleru přímo pro specifický hardware. Každá sonda obsahuje několik samostatných systémů včetně Flight Data Subsystem, který zpracovává vědecká data a odesílá je zpět na Zemi.

Právě tento systém se dostal do centra pozornosti během velkého problému Voyageru 1 mezi koncem roku 2023 a začátkem roku 2024. NASA tehdy několik měsíců řešila poruchu komunikace, kdy sonda posílala nesrozumitelná data. Oprava trvala dlouho mimo jiné proto, že práce s původním softwarem a dokumentací připomíná podle zaměstnanců NASA doslova archeologii.

Dokumentace, která mizela při stěhování

Část populárního příběhu o „zapomenutém programovacím jazyku“ vznikla kvůli tomu, že lidé zaměňují palubní software a pozemní systémy NASA. Fortran se skutečně používal u některých podpůrných nástrojů na Zemi, ale samotné sondy fungují hlavně díky assembleru.

Hlavní problém dnes není samotný jazyk. Mnohem větší komplikací je ztráta znalostí a dokumentace. Projekt Voyager vznikal v době, kdy většina záznamů existovala pouze na papíře. Během desetiletí se dokumentace přesouvala mezi kancelářemi a část materiálů zmizela nebo se rozpadla do neúplných archivů.

Manažerka projektu Voyager Suzanne Dodd letos připomněla, že mnoho lidí, kteří sondy stavěli, už nežije. Některé technické informace proto tým hledá ve starých šanonech nebo ručně psaných poznámkách z 70. a 80. let.

Voyagery navíc používají hardware s výkonem, který je z dnešního pohledu téměř absurdní. Celková paměť systémů se pohybuje okolo 64 až 70 kilobajtů. Suzanne Dodd už dříve přirovnala práci se sondami k ovládání počítače Apple II.

Generace, kterou nelze jednoduše nahradit

Velkou pozornost vzbudil v roce 2016 odchod Larryho Zottarelliho do důchodu. Šlo o posledního původního inženýra Voyageru, který na projektu stále aktivně pracoval od startu mise v roce 1977. Média tehdy vytvořila obraz, že poslední lidé rozumějící systému pomalu mizí.

Od té doby se ale tým změnil a NASA už dávno nespoléhá jen na původní generaci odborníků. Současný tým v Jet Propulsion Laboratory tvoří i mladší inženýři. Přesto NASA otevřeně přiznává, že najít specialisty ochotné pracovat s assemblerem na unikátním hardwaru z počátku 70. let je stále těžší.

Dodd zároveň upozornila na další problém. Moderní vývojáři sice často mají schopnosti potřebné k pochopení systému, ale málokdo chce dlouhodobě pracovat na technologii, která má jasně daný konec života a používá postupy z jiné éry informatiky.

Voyager 1 dnes vysílá signál, který letí k Zemi více než 23 hodin. Než NASA odpoví a obdrží další data, sonda je už o další miliony kilometrů dál v mezihvězdném prostoru. Celý projekt tak není jen symbolem technického pokroku, ale i připomínkou toho, jak důležitá je schopnost předávat znalosti mezi generacemi.

Zdroj: SpaceDaily.com