Foto: Magnific
Když se mluví o kolonizaci jiných planet, většina lidí si okamžitě představí Mars. Červená planeta má v populární kultuře výhodu. Vypadá dosažitelně, má pevný povrch, den podobně dlouhý jako Země a robotická vozítka z ní posílají fotografie, na kterých si člověk snadno představí skafandr, základnu a první stopu v prachu. Jenže z vědeckého pohledu není Mars jedinou možností. A v některých ohledech dokonce nemusí být ani tou nejzajímavější.
Venuše působí na první pohled jako naprostý opak obyvatelného světa. Její povrch je rozpálený na teploty přes 460 stupňů Celsia, tlak je tam přibližně devadesátkrát vyšší než na Zemi a atmosféra je převážně z oxidu uhličitého. K tomu se přidávají oblaka kyseliny sírové. Kdyby se člověk pokusil přistát na povrchu Venuše, neřešil by otázku dlouhodobého přežití, ale spíš to, jak dlouho vydrží technika, než ji planeta zničí. Sovětské sondy programu Venera to ukázaly dost výmluvně. I ty nejúspěšnější pracovaly na povrchu jen krátce.
Právě proto se ale u Venuše už desítky let objevuje jiná myšlenka. Nežít na povrchu. Žít nad ním.
Peklo dole, překvapení nahoře
Ve výšce zhruba 50 kilometrů nad povrchem Venuše se podmínky dramaticky mění. Tlak se tam blíží tomu pozemskému a teploty se dostávají do rozsahu, se kterým si technika dokáže poradit mnohem lépe než s podmínkami na povrchu. Neznamená to, že by šlo o příjemné horské letovisko. Atmosféra je stále jedovatá a kyselé prostředí by kladlo obrovské nároky na materiály. Přesto je to jedno z nejzajímavějších míst mimo Zemi, pokud se uvažuje o dlouhodobější lidské přítomnosti.
Myšlenka plovoucích základen stojí na jednoduchém, ale fascinujícím principu. Atmosféra Venuše je hustá a tvořená hlavně oxidem uhličitým. Směs dusíku a kyslíku, tedy vzduch podobný tomu, který dýcháme na Zemi, je v takovém prostředí lehčí. Jinými slovy: obytný modul naplněný dýchatelným vzduchem by se mohl chovat podobně jako vzducholoď. Nešlo by tedy jen o balon, který nese kabinu. Samotný obytný prostor by se mohl podílet na vztlaku.
To je zásadní rozdíl oproti Marsu. Na Marsu musí být základna hermeticky uzavřená a pod tlakem, protože okolní atmosféra je extrémně řídká. Jakákoli větší porucha může být rychle smrtelná. U plovoucího habitatu ve venušské atmosféře by tlak uvnitř a venku mohl být podobný. Prasklina by proto nemusela znamenat okamžitou explozi nebo prudké vyfouknutí. Plyny by se mísily postupně, což by posádce dalo čas reagovat. To samozřejmě neznamená, že by šlo o bezpečné místo. Jen jde o jiný druh rizika, než jaký si lidé obvykle představují.
Proč se o tom vůbec uvažuje
Venuše má oproti Marsu několik lákavých vlastností. Je velikostí i gravitací velmi blízká Zemi. Gravitace na Venuši dosahuje zhruba 90 procent té pozemské, což je důležité pro lidské tělo. U Marsu stále nevíme, jak by dlouhodobý pobyt v tamní nižší gravitaci působil na kosti, svaly a celkové zdraví lidí. Zkušenosti z oběžné dráhy ukazují, že nízká gravitace není pro tělo žádná maličkost.
Další výhodou Venuše je blízkost. Není pořád nejblíže, protože planety se po oběžných drahách neustále pohybují, ale patří k našim nejbližším sousedům. Letové dráhy k Venuši mohou být v některých ohledech příznivé a cesta nemusí být delší než k Marsu. Z hlediska energie, komunikace a zásobování proto dává smysl, že se o Venuši nepřemýšlí jen jako o spalující pasti, ale i jako o možném cíli robotického a jednou možná i pilotovaného průzkumu.
Velkou roli hraje také radiační ochrana. Mars má řídkou atmosféru a slabou ochranu před kosmickým zářením. Měsíční základny by řešily podobný problém ještě ostřeji. Ve venušské atmosféře by nad plovoucí kolonií stále ležela silná vrstva plynů, která by mohla část záření odstínit. Pro dlouhodobý pobyt lidí je to mnohem důležitější, než se na první pohled zdá.
Největší problém nejsou jen kyselé mraky
Představa měst v oblacích zní krásně, ale cesta k nim by byla extrémně složitá. Prvním problémem jsou materiály. Kyselina sírová v oblacích znamená, že vnější vrstvy habitatu, solární panely, senzory i servisní systémy by musely odolávat dlouhodobé korozi. Některé materiály, například teflonové povrchy, už v minulosti ukázaly odolnost vůči takovému prostředí, ale něco jiného je krátká mise a něco jiného infrastruktura, která má fungovat roky.
Druhým problémem jsou zdroje. Na Marsu lze alespoň teoreticky pracovat s ledem, regolitem a místními materiály. U plovoucí základny na Venuši by se suroviny získávaly složitěji. Atmosféra sice nabízí oxid uhličitý, dusík a síru, ale stavební materiály by bylo nutné buď dovážet, nebo získávat pomocí robotů z povrchu. A povrch Venuše je pro robotiku jedna z nejtěžších výzev ve Sluneční soustavě.
Třetí otázkou je psychologie a logistika. Kolonie v oblacích by nebyla romantická vzducholoď, ale uzavřený technický svět nad planetou, na kterou se nedá jednoduše vystoupit. Každá oprava, každá dodávka, každá chyba v návrhu by měla obrovskou váhu. A i kdyby se podařilo postavit první výzkumnou stanici, cesta k opravdovému městu by byla dlouhá.
Přesto má tahle myšlenka něco, co u mnoha kosmických vizí chybí. Není to čistá fantazie. NASA v minulosti rozpracovala koncept HAVOC, který počítal s pilotovanými vzducholoděmi ve venušské atmosféře. Nešlo o schválenou misi, ale o technickou studii, která měla ukázat, jak by takový průzkum mohl vypadat. Podobné úvahy zároveň připomínají, že kolonizace vesmíru nemusí vždy znamenat stavbu kopulí na povrchu planety. Někdy může být nejrozumnější místo k životu tam, kde by ho člověk nečekal.
Venuše se navíc vrací do hledáčku vědců. NASA plánuje misi DAVINCI, která má zkoumat atmosféru Venuše a pomoci odpovědět na otázku, zda planeta kdysi mohla být vlhčí a obyvatelnější. Evropská mise EnVision má zase mapovat povrch, geologii a atmosféru planety. To je důležité i pro úvahy o budoucnosti. Dokud nebudeme Venuši znát mnohem lépe, zůstanou plovoucí města spíš odvážnou vizí než konkrétním plánem.
Možná se nakonec ukáže, že Venuše bude pro lidi vždy jen cílem sond a robotů. Možná ale také zjistíme, že planeta, kterou jsme dlouho považovali za varování před skleníkovým efektem a kosmické peklo, skrývá ve svých oblacích jednu z nejzajímavějších možností pro lidskou přítomnost mimo Zemi. Ne na zemi. Ne v kráteru. Ale vysoko nad žhavým povrchem, v místech, kde se pekelná planeta na chvíli začne podobat domovu.