Foto: Freepik
Když technologie začne suplovat vzpomínky
Rozvoj umělé inteligence už dávno není jen o efektivnějším vyhledávání nebo tvorbě textu. Přesunul se i do intimních oblastí života, a dokonce i smrti. Takzvané digitální avatary, někdy označované jako griefboty, umí z dostupných dat napodobit podobu člověka, který zemřel. Nejde jen o syntetický hlas. Systém vytváří i způsob uvažování a typické větné konstrukce, takže výsledek působí až nečekaně osobně.
O pozůstalé se obvykle opírá právě nejcitlivější rovina celého fenoménu. V momentě, kdy někdo ztratí partnera nebo rodiče, zůstává po něm ticho, které se nedá ničím nahradit. Právě tam digitální hlasy nacházejí uplatnění. Člověk si může vyslechnout větu, která by zněla přesně jako dřív, může položit otázku, která mu ležela na srdci, může cítit, že ten druhý ještě neodešel úplně.
Některé služby dokonce nabízejí možnost vytvořit si avatar předem. Živý člověk nahrává odpovědi a myšlenky, které se po jeho smrti stanou základem digitálního dvojníka. Rodina pak dostává něco jako poslední odkaz, jen mnohem interaktivnější než dopis na rozloučenou. I to je jeden z důvodů, proč zájem o tyto technologie roste.
Foto: Freepik
Tam, kde vzpomínka přechází v iluzi
Jenže právě v tom leží i největší úskalí. Tím, že avatar odpovídá v reálném čase, vzniká dojem, že vztah pokračuje. Smutek se může přetavit ve zvyk. Místo přijetí ztráty vzniká nová rutina. Psychologové upozorňují, že člověk může nevědomě odkládat zpracování bolesti, protože stále slyší známý hlas a získává falešnou jistotu, že nic neskončilo.
Další problém spočívá v samotné autentičnosti. I když mají systémy k dispozici velké množství dat, pracují jen s fragmenty života. Některé rysy zesnulého se tak mohou ztratit, jiné se naopak přehnaně zvýrazní. Vzniká obraz, který je částečně pravdivý, částečně upravený a v některých situacích až příliš uhlazený. To může pozůstalé posouvat od reality a reálné osoby k něčemu, co se blíží fikci.
Otázky se objevují i kolem souhlasu. Ne každý by chtěl být po smrti znovu oživen v digitální podobě. Pokud data vznikla bez vědomí člověka, otevírá se etická rovina, která je zatím neukotvená. Setkání se simulací zesnulého pak může být pro někoho útěchou, pro jiného nepříjemným zásahem do osobního prostoru.
Citlivá hranice mezi pomocí a bolestí
Přesto jde o téma, které bude společnost řešit čím dál častěji. Technologie míří kupředu a je zřejmé, že pro mnohé představují cestu, jak zvládnout první týdny a měsíce po ztrátě. Pomáhají udržet vzpomínky živé a vytvářejí prostor, kde lze sdílet emoce, které by jinak zůstaly nevyslovené.
Zároveň ale vyžadují nový typ zodpovědnosti. Připomínají, že hranice mezi realitou a simulací je tenká a že žádná technologie, i když umí věrně imitovat tón hlasu, nedokáže nahradit lidskou přítomnost. Vzpomínky jsou živé jen tehdy, když s nimi umíme pracovat, když se opírají o skutečný zážitek, a ne o naučený algoritmus.
Digitální hlas může být pomocníkem, ale neměl by se stát kotvou. Tam, kde má přijít uzdravení, by neměla zvítězit iluze. Člověk nakonec potřebuje hlavně to, co technologie neumí vytvořit: přijetí, rovnováhu a schopnost žít dál, aniž by se musel vracet k hlasu, který už patří minulosti.
Zdroj: idnes.cz (odkaz), scimex.org (odkaz), sorabg.com (odkaz)